Jan Hus – drama, tryzna či oslava?

Tylova hra Jan HUS má rovinu dramatickou a historickou a dnes s přihlédnutím k době vzniku i dokumentární. Rovinu dramatickou zvládli herci, ježto se do rolí vžili s obdivuhodným zápalem, naprosto výborně. Mistr Jan, jinak v tomto podání spíše umírněný, vyjma scény, kdy uslyší zvěst, že tři jeho mladí posluchači mají být pro kritiku svatokupčení sťati, pronáší procítěně dlouhatánské Tylovy repliky s úctyhodnou přesností. Chováním odpovídá představě člověka, co jej zná z jeho rukopisů. Bohu pokorný křesťan, přítel lidí dobré vůle, duchovní otec věřících. Stejně tak i rozohněný kardinál Petr Angeli (M. Špale), proklínaje zem, po níž Hus kráčí, vysloužil si vydatný potlesk na třech „děkovačkách“. O co jednodušší scéna, o to více vynikající osoby. Nemá smysl vypisovat všechny, neboť žádná z nich nikterak nezaostávala za ostatními v úžasném ztvárnění postav, ať se jedná o krále Václava (Jar. Slánský), Štěpána Pálče (F. Sychra) či horlivého Žižku z Trocnova (L. Homola). Dnes těžko soudit, jak moc věrohodně působí postavy ve hře oproti skutečným. Přeci jen šest set let je dlouhá doba. Vlastně ani není nutno dokonale osoby vystihovat, nýbrž dobře ztvárnit roli. Na druhou stranu se tím ale vracíme k faktu, že Hus je hrou historickou. Přesto rád, jako muzikant ctící cítění každého dirigenta, uznávám ztvárnění jak režisérem, tak jednotlivými herci. Střídající se scény byly taktně a plynule provázány pěveckými vystoupeními smíšeného sboru Gaudium Praha. Ten uvádí a zakončuje hru zpívajícím procesím v dobových kostýmech. I když jsem příznivcem veseloher, mohu směle vypustit do světa svůj dojem, že se jedná o jednu z nejlepších inscenací, již jsem kdy shlédl. Vyškrtání replik celkovému dojmu a ději neublížilo. Nastudování pod vedením bratra Bohumila Gondíka je, myslím, nanejvýš přiměřenou a důstojnou oslavou vynikajícího skromného a pokorného syna české země přiblížením sledu nadčasových událostí a lidských srdcí.

Filip Jandus, Český zápas 32/2015