Novoluní – tisková zpráva

Tisková zpráva Novoluní (PDF)

Vršovické divadlo MANA uvede tragickou frašku Jakuba Jana Korčáka. Původní veršovaná dosud neuvedená hra netradičním způsobem zpracovává klasické téma milostného trojúhelníku. Na pozadí řešení rozpadávajících se vztahů a krize středního věku vyvstávají otázky po smyslu života i odpovědnosti za vlastní úděl.

Metaforický text otevírá existenciální rozměr a je založen na práci se slovem. Inscenace je autorským příspěvkem k rozvíjení současné původní české dramatické tvorby.

Režie: Jakub Jan Korčák

Výprava: Milan David

Hudba: Zbyněk Matějů

Dramaturgie: Julek Neumann

Fotografie k inscenaci: Karel Cudlín

Hrají: Aleš Procházka, Mirka Pleštilová, Ivana Wojtylová

Premiéra 7. 11. 2014 v 19.30 ve Vršovickém divadle MANA
Moskevská 967/34, Praha 10-Vršovice

Autor a režisér: Jakub Jan Korčák
Narozen v Praze.
1979 – 1984 studium na Divadelní fakultě AMU
v Praze. 1982/83 stáž na Státním institutu divadelního umění (GITIS) v Moskvě v ročnících A. Efrose, A. Vasiljeva a M. O. Knebel.
Inscenace a angažmá: Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského – Divadlo O. Stibora Olomouc (1986).
A. Kazancev: Starý dům – Státní divadlo Ostrava (1987). 1987-1991 angažmá v Divadle pracujících
v Gottwaldově (Městské divadlo ve Zlíně); poslední dva roky jako umělecký šéf. Inscenace: Moliére Lakomec, P. Zindel Vliv záření gama na měsíčky zahradní, P. Shaffer Equus, Nestroy, Kraus, Mahler Provaz o jednom konci, A. Strindberg Slečna Julie, J. Topol Konec masopustu, V. Havel Pokoušení. Pohostinsky: T. Williams Kočka na rozpálené plechové střeše – Východočeské divadlo Pardubice, Sartre Kean – Divadlo pod Palmovkou, vlastní dramatizace Čapkovy Války s mloky – Studio Herman Teirlinck, Antwerpen, Belgie (1989) a J. Topol: Kočka na kolejích – Divadlo pod Palmovkou.
1991-1992 angažmá v Divadle za branou II. Otomara Krejči. Komorní inscenace podle povídky H. Brocha Vyprávění služky Zerliny. V téže sezóně v Divadle J. K. Tyla v Plzni inscenace Kohoutova Ubohého vraha, za niž byl Pavel Pavlovský jako představitel titulní role oceněn cenou Thálie. Od následující sezóny angažmá v Plzni. Inscenace: Marivaux: Hra lásky a náhody, J. Topol: Sbohem Sokrate, M. Kundera: Jakub a jeho pán. V Národním divadle v Brně pohostinsky W. Shakespeare: Večer tříkrálový (1992).
1993–1997 angažmá v Divadle na Vinohradech v Praze. Inscenace: A. Dorfman: Smrt a dívka, E. O´ Neill: Smutek sluší Elektře a studiová inscenace Ch. Keatley: Máma říkala, že bych neměla. 1997-1999 angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav. Inscenace: E. O´Neill: Měsíc pro smolaře, A. P. Čechov: Tři sestry a C. Goldoni: Poprask na laguně.
1999-2005 působil jako režisér na volné noze. Pravidelná spolupráce s Moravským divadlem
v Olomouci, kde nastudoval inscenace: A. N. Ostrovskij: Bez věna, P. Ustinov: Cílová kamera, K. Čapek: Loupežník, P. Claudel: Zvěstování panně Marii a L. Pirandello: Nahé odívati. V Klicperově divadle v Hradci Králové nastudoval Moliérova Tartuffa a dvě inscenace her Williama Shakespeara: Jak se vám líbí a Troilus a Kressida. V Českém Těšíně nastudoval inscenaci hry Martina McDonagha Kráska z Leenane (cena za nejlepší inscenaci a nejlepší herecký výkon pro Ivanu Wojtylovou v titulní roli na festivalu Febio 2001). V následující sezóně v Těšíně nastudoval Ibsenovu Heddu Gablerovou.
Z dalších inscenací: W. Shakespeare Romeo a Julie – Jihočeské divadlo České Budějovice,
W. Shakespeare: Sen noci svatojánské – Činoherní studio Ústí nad Labem, A. Casona: Inés de Castro – Východočeské divadlo Pardubice. Incenace vlastní dramatizace Dostojevského románu Zločin a trest – Středočeské divadlo Kladno (2003), H. Pinter: Zrada – Středočeské divadlo Kladno (2005).
2005 – 2007 umělecký šéf Mahenovy činohry Národního divadla v Brně. Inscenace: Reginald Rose: 12 rozhněvaných mužů – Mahenovo divadlo (2006), Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane, Reduta (2007). Další inscenace: W. Shakespeare: Bouře, Letní shakespearovské slavnosti, Pražský hrad (2007). Inscenace opery P. I. Čajkovského Eugen Onegin – GöteborgOperan, Göteborg, Švédsko (2008). Inscenace opery O. Nicolaie Veselé paničky windsorské – Divadlo J. K Tyla, Plzeň (2010), M. Carr: Žena a megera – Divadlo F. X. Šaldy, Liberec (2010), P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin – Norská národní opera a balet, Oslo (2010) a obnovení téže inscenace v Göteborgu (2011). V roce 2012 podíl na scénáři dokumentárního filmu Tajemství rodu Tomáše Halíka
v rámci dokumentární série ČT Tajemství rodu.
Od roku 1990 působí jako pedagog režie na pražské DAMU, kde v letech 2001 – 2006 působil rovněž jako studijní proděkan. V roce 2005 jmenován docentem. Pedagogicky působil rovněž na divadelní škole Studio Herman Teirlinck, Antwerpen (Belgie) a zúčastnil se profesních workshopů v USA (Vassar College), Turecku (Ankara), Velké Británii (Londýn), Německu (Berlín) a v Austrálii (James Cook University – Townsville).

O divadle
Vršovické divadlo MANA v budově Husově sboru ve Vršovicích na Moskevské třídě (dříve Palackého) čp. 967 navazuje na bohatou tradici Jiráskova divadla ve Vršovicích, které zde působilo od roku 1931.
Historie divadelního sálu v budově husitského kostela ve Vršovicích se datuje od doby postavení tohoto chrámu v roce 1930. Husův sbor ve Vršovicích projektovaný Karlem Truksou je významným architektonickým dokladem českého konstruktivismu s prvky funkcionalismu. Budova Husova sboru je pojata formou tzv. individualistické moderny.
Na koncepci věže Husova sboru ve Vršovicích se podílel nestor českého kubismu arch. Pavel Janák. Někdy bývá tato stavba uváděna jako jedna z prvních v Praze, na kterých byla použita technologie předpjatého betonu. I díky tomu byl Husův sbor ve Vršovicích postaven karlínskou firmou Stavitelství Nekvasil v rekordním čase devíti měsíců. Jeho součástí je od počátku i velkoryse koncipovaný prostor divadelního sálu pro maximální počet 294 sedících diváků. Sál kromě dvou galerií
a prostoru pro orchestr zahrnoval i poměrně rozsáhlé zázemí pro technický provoz, zkušebny, šatny, maskérny a kanceláře administrativy divadla. Jedná se o jediné dochované bezprostřední sepjetí divadelního prostoru s chrámovou sakrální stavbou v Praze. Janákovo divadlo v Husově sboru na Vinohradech dnes již ve své původní podobě neexistuje.
Jiráskovo divadlo v Husově sboru ve Vršovicích bylo svého času známou pražskou divadelní scénou, která fungovala až do roku 1965. Jeho prvním ředitelem byl ve 30. letech 20. století Drahoš Želenský (1896-1959), který se svým otcem Karlem (1865-1935) patřili do známého českého hereckého rodu. Drahoš Želenský v letech 1953-1958 řediteloval Národnímu divadlu v Praze. Počátky jeho ředitelského působení jsou přitom spjaty také s divadelní scénou ve Vršovicích. Ta se později, též vzhledem k dobovým politickým a společenským poměrům, proměnila na ochotnickou scénu. Na plakátech z třicátých let 20. století je Jiráskovo divadlo ve Vršovicích uváděno jako „nejlevnější lidové divadlo v Praze.“ Pojila se v něm scéna jak profesionální, tak amatérská.
V době válečné okupace fungoval divadelní sál též jako kino s názvem Bio Helios. Dlouhá léta zde hrála ochotnická skupina Bozděch (založena ve Vršovicích v roce 1892), ale i jiní. Za doby působení spolku Bozděch se zdejší scéna etablovala jako „laboratoř“ amatérského divadla v Praze. Divadlo, třebaže poskytovalo prostor amatérským hercům, fungovalo s parametry profesionálně vedené scény. Hrací doby zahrnovaly produkci až třikrát týdně pro dospělé v pracovních dnech
i o víkendech, nedělní představení pro děti. S touto scénou je spojena celá řada jmen významných činitelů na poli amatérského divadla (Felix Buřil, Karel Kestner ad.). Celá řada hereckých osobností zde působících se později profesionalizovala (Miriam Kantorková, Viktor Maurer, Jiří Havel ad.). Definitivní zákaz provozování divadla v Husově sboru přišel v roce 1965. Spjatost divadla
s chrámovou budovou byla nadále v tehdejším režimu neudržitelná. Na více než čtyři desetiletí tak tento prostor ztratil své původní poslání.
Od roku 2004 bylo záměrem majitele objektu, kterým je Náboženská obec Církve československé husitské v Praze 10-Vršovice, vrátit prostor někdejšího divadla v Husově sboru jeho původnímu účelu. Postupně bylo vypracováno několik architektonických studií obnovy a posléze i podrobné zaměření stávajícího stavu unikátního prostoru, který více než čtyřicet let chátral. Na základě projektové dokumentace, na které se podílel také herec a architekt David Vávra, bylo posléze přistoupeno k celkové revitalizaci divadla. Samotná obnova byla rozdělena do několika etap. V první z nich bylo znovu zprovozněno někdejší technické zázemí divadla, kde od roku 2009 vznikl bezbariérový prostor budoucího Divadelního studia MANA.
Na to navázala následná druhá etapa, během které byl v letech 2010 až 2013 revitalizován celý divadelní sál včetně prostoru pod jevištěm, kde jsou umístěny šatny herců a fundus divadla. Třetí etapa zahrnovala znovu zprovoznění hlavního vstupu do divadla z rohu ulic Moskevská a Na Kovárně. Ta byla dokončena na jaře 2014 a celé divadlo tak bylo znovu uvedeno do úplného provozu.

Ideové směřování Vršovického divadla MANA
Vršovické divadlo Mana je divadlem dramatu otevírajícím cesty ke kořenům evropské kultury. Obrací se k textům, v nichž se zrcadlí antické, židovské, křesťanské a humanistické tradice. Zaměřuje se na člověka v dramatické situaci, který volí své jednání na základě vztahu k odpovědnosti.
Za základní princip odpovědné lidské existence považuje starost o duši a neustále obnovovaný pokus o život v pravdě. Přeje si být živým a vnímavým společenstvím založeným na vzájemném dialogickém vztahu herce a diváka. Představení vnímá jako bezprostřední událost a společnou transcendentální zkušenost. Chce být místem duchovní obnovy, kde si člověk klade otázku, jak být sám sebou, jak žít.