Vzpomínky Josefa Burdy na Jiráskovo divadlo ve Vršovicích

Před velkým rozhodnutím

Žádná nová sezóna u divadla se nikdy neobešla bez osobních změn, a u nás také ne.
Vrátili se opět manželé Hradilovi, kteří ještě před ukončením minulé sezóny odešli. Angažoval jsem sympatickou naivku M. Kluchovou; dále spisovatele F. Cimlera se ženou jako režiséra a nového charakterního milovníka J. Jarkovského, velmi mužný a pěkný zjev a režiséra M. Bittla. A ještě jedna zbloudilá ovečka se vrátila – R. Všelichová. Znamenalo to opět rozšíření souboru.
Svou činnost jsme zahajovali tentokrát v Semilech.
Odtamtud jsme cestovali do blízkého Železného Brodu, a pak již do našich známých štací. V květnu 1930 jsme byli v Čáslavi a v červnu a červenci v Poděbradech, kde nás opustili F. Sec, M. Pospíšilová a manželé Cimlerovi.
Návštěvy jsme měli po celou sezónu tak dobré, že nám mnozí ředitelé až záviděli. – Neměli proč! Nic člověk nedostane zadarmo, všechno si musí zasloužit, to je má neotřesitelná životní zkušenost. Přinášel jsem dobrý repertoár se skvělými díly světové dramatické tvorby a nespokojoval jsem se jen mechanickým provedením. Snažil jsem se oživovat obsah i formu všemi prostředky jevištní práce.
Vzpomínám na příklad na představení Shakespearovy tragedie „Romeo a Julie“, které tenkrát režíroval F. Cimler. Jestliže J. Kvapil hledal před čtyřiadvaceti lety Romea dvacetiletého ve mně, našel jsem já pro své představení v Mladé Boleslavi Romea v osmnáctiletém F. Kostkovi a Julii v sedmnáctileté M. Kluchové. Věk představitelů by byl výtečně souhlasil a vyhovoval, ne tak ještě schopnosti obou mladičkých umělců. Není divu. Bohatství a hloubka citu těchto tragických postav nemohla být zcela zvládnuta jen živelným, ještě nekultivovaným talentem. Ale byly to svěží výkony – a stály za pokus; práce to ovšem byla perná.
Ve svém soukromém životě jsme si dovolili malý luxus. Až dosud jsme neměli stálého bydliště, ač jsme po svém domově přirozeně toužili. Až tu Dolfička po příjezdu do Poděbrad šťastně najala pokojík s kuchyní a hezkou předsíní, kterou jsme si upravili jako kancelář. Jakž takž jsme se zařídili a byli jsme spokojeni, že jsme ve svém. Bylo nám to nové, vždyť celých dvacet roků jsme vozili svůj domov jen v bednách! Dolfička byla spokojena. Bylo to vidět i na její práci v divadle. Na ni se herci se vším obraceli, jí sdělovali své těžkosti a Dolfička radila a pomáhala, jak nejlépe dovedla, a dovedla to skutečně dobře. Nezatěžovala mě maličkostmi .a vyřizovala k všeobecné spokojenosti i věci, které já sám někdy pokazil.
Na sezónu měl jsem již všechno připraveno, soubor sestavený, štace vyjednány, nové hry rozepsány, režiséři měli již rozdělené úkoly, aby si mohli v klidu přes prázdniny připravit režijní poznámky, a tak jsme v poměrném pohodlí užívali krásných letních dnů na plovárně „Ostende“ v Poděbradech.
Ale osud si patrně řekl, že by to bylo pro nás příliš mnoho blaha najednou a zakročil tak, že se mi z toho až zamotala hlava.
Objevil se v podobě „Jiráskova divadla“ ve Vršovicích. Jeho majitelkou byla československá církev a divadlo bylo v té době bez nájemce, ježto dosavadní provozovatel Karel Želenský na další činnost v Jiráskově divadle nereflektoval. Věděl asi dobře, proč. Československá církev měla zájem na tom, aby v budově, kde je nahoře modlitebna a pod ní v suterénu divadelní sál, bylo provozováno divadlo vskutku důstojné. Vedení Karla Želenského jim v tom směru plně vyhovovalo. Ale teď se musili vedoucí československé církve ohlédnout po jiném nájemci a patrně po získaných informacích – obrátili se na mne. Krátce, nabídli mi pronájem Jiráskova divadla.
Byla to hotová bomba do naší letní idyly na plovárně. Nejprve jsme dali hlavy dohromady jen s Dolfičkou. Mnoho důvodů mluvilo pro, ale nikterak jsme si nezatajovali i důvody, které mluvily proti. A tyto byly nezřídka velmi silné. Vzpomínal jsem na krásný náš venkov, vzpomínal jsem na všechna ta utěšená města, kde jsme působili, osvěžoval jsem si všechna ta vřelá přijetí v nich a zájem a nadšení našich návštěvníků a uvědomoval jsem si, co houževnaté práce mne to stálo!
Věděl jsem, že jakmile těmto městům jednou odřeknu, že je možná ztratím navždy. Ale na druhé straně: kdo by netoužil usadit se s vlastním souborem v intimním divadélku v živém, zalidněném pražském předměstí, odkud je člověk za pár minut ve středu Prahy; kdo by netoužil ukázat Praze, že také dovede dělat dobré divadlo?
A hlavně, koho by nelákala sama naše krásná, drahá, milovaná Praha? Věřte, že její kouzlo dovede ocenit snad jen ten, kdo je svým povoláním vázán mimo ni a kdo ji obdivuje jen při svých občasných návštěvách.
Věděli jsme, že by bylo mnoho v sázce. Předně moje dobré umělecké jméno a pak zde byla v případě neúspěchu i otázka finanční, kterou nebylo možno pouštět z mysli.
Podle informací bylo nutno složit nájemné za divadlo předem až do Nového roku a rovněž tak i za byt, který byl v’zadním traktu budovy. Již tyto položky znamenaly, že na ně padne téměř polovina našich úspor. To všechno muselo být ovšem zrale uváženo.
Zabýval jsem se také pátráním, proč vlastně ředitel Karel Želenský, vynikající český herec, dlouholetý člen Národního divadla, který přece měl v Praze tolik známostí a v jehož umělecké vedení se pevně věřilo, toto divadlo opouští. Neukvapenost a rozvaha byla, bohudík, vždycky mojí silnou stránkou. Kéž by se byla tato má příslovečná opatrnost osvědčila i v tomto případě!
Prohlédli jsme si napřed velmi důkladně celé Vršovice a Strašnice a dostalo se mi dokonce ujištění, že do Hostivaře bude ještě týž rok prodloužena elektrická tramvaj. (Byl bych na to čekal ještě plných třiadvacet let, do r. 1954.) Oblast, kterou jsme s Dolfičkou a ještě s několika herci prošli, zdála se nám dost veliká, aby udržela malé Jiráskovo divadlo. Neskočil jsem tedy do toho jen tak rovnýma nohama. Rozhlížel jsem se velmi pečlivě a uvážlivě kolem sebe. Ale patrně to nedostačovalo, měl jsem se rozhlížet ještě trochu déle a i dál jsem měl pohlédnout než jsou Vršovice a blíže než Strašnice a Hostivař.
Kdyby mě bylo napadlo podívat se také na druhou stranu do Tylova divadla v Nuslích, které v té době vedla divadelní „esa“, známý komik Karel Šmíd, populární pražský herec Karel Faltys a třetí známý komik Vláďa Marek, byl bych viděl, že ani tito tři veselí chlapci, kteří přece již dovedli udržet smíchumilovné obecenstvo v náladě, že ani ti nesvedou nic, řekne– li si obecenstvo, že do divadla nepůjde. Byl bych uviděl, že v zavedeném již divadle hrají Tylovy „České Amazonky“ a jiné hry před poloprázdným hledištěm.
Kdybych se byl postavil před Jiráskovo divadlo a zahleděl se přes kopeček k Vinohradům na. zápas, který se odehrával ve Vinohradské zpěvohře, dříve Pištěkově aréně, byl bych se asi již dále nekoukal a nepřemýšlel, ale rozhodl se krátce: Dolfičko, balíme, tohle pro nás nic není!
Byl bych asi řekl: Ty moje drahá, širá vlasti česká, přijmi mě opět ve svou náruč; slibuji ti, že už nebudu nikdy malomyslný, že už nebudu nikdy hudrovat a že tě už nikdy neopustím! Bohužel, nepodíval jsem se ani dolů do Nuslí, ani nahoru na Vinohrady a „kročeje osudu, vedoucí ke katastrofě, daly se do chodu“. Všecky tyto úvahy pro a proti, všechnu nerozhodnost a nedůvěru překonala nakonec moje touha po Praze a pevná víra, že to v Jiráskově divadle půjde a musí jít, a že takové divadlo, jaké já jsem chtěl dělat, má a bude mít svůj pravý význam právě v pražském předměstí.
Složil jsem pětiměsíční nájem za divadlo a byt předem a podepsal jsem smlouvu.
 

Jiráskovo divadlo ve Vršovicích

Tedy po dlouhých letech opět v Praze! Dolfička tu měla čtyři sestry a já maminku a sestru. Již jednou jako mladý herec jsem se pokoušel dobýt Prahy. Nevyšlo mi to. Snad tentokrát budu mít větší štěstí. Většina herců a hereček toužila po pražském angažmá horoucně a bylo správné, že měli tuto ctižádost.
I já jsem toužil po Praze. Neboť sebepoctivější provozování divadla na venkově tenkrát, sebekrásnější a hodnotnější repertoár, který hlásal smělé a pokrokové myšlenky, sebeprůbojnější režijní nápady nebyly nic platny; nikdy nemohly nalézti ohlas, protože se nikdo venkovské divadlo nestaral. Žádný dobrý dramatický autor nezadal sebelepší venkovské divadelní společnosti svou novou hru. Žádného pražského divadelního referenta ani ve snu nenapadlo podívat se na představení třeba jen do Kolína nebo Mladé Boleslavi, ač tam i zpět bylo dobré rychlíkové spojení.
Úřad žádal od ředitele jen přesné plnění hospodářských a policejně pořádkových povinností podle znění koncesní listiny a tím byl veškerý zájem nadřízených orgánů o venkovské divadlo vyčerpán. Nikdo nekontroloval, jaký hrají venkovské divadelní společnosti repertoár a nikoho nezajímalo, jak jej hrají; nikdo nezjišťoval, s jakými potížemi pracují, a došlo– li někde ke katastrofě, odbylo se to mávnutím ruky s pohrdavým rčením „šmíra“. Nikdo nechtěl vidět potíže při vyjednávání „štací“ a při pronajímání divadel a sálů a málokdo ví, jaké rozpory vznikaly někdy zcela zbytečně mezi profesionálním divadlem a ochotníky. Nikdo nezkoumal, jak okresní úřady někdy bezmyšlenkovitě postupovaly proti divadelním společnostem pouze proto, že výklad různých nařízení nebyl dost jasný, a kolik nesnází tím cestovním divadlům způsobily. O tom všem v Praze nikdo nechtěl vědět v kočovném divadelnictví nebyl učiněn sebemenší pokus o nějakou organisaci.
Tedy s heslem: nebát se a s odvahou a důvěrou do toho, pustil jsem se do budování Jiráskova divadla ve Vršovicích. Namlouval jsem si, že jen malověrní prohrávají, odvážné že nemůže úspěch minout. Stále jsem si opakoval, že člověk, který chce v životě něco dokázat, musí mít vždy dost síly, aby odolal všem protivenstvím, musí míti vytrvalost rvát se se životem a jedině touto houževnatostí může dosáhnout úspěchu. S tímto pevným přesvědčením vstoupil jsem do Jiráskova divadla a zahájil jsem v srpnu 193 I představením hry Abigail Horákové „Libuňský jemnostpán“, kterou jsem sám režíroval.
Bylo mi jasné, že nebudu moci ve Vršovicích z počátku použít týž repertoár, který jsem obehrával na venkově, a že nebudu moci hrát na malé scéně hned Vrchlického, Shakespeara, Moliera, když mají vršovičtí možnost vidět tyto hry na velkých pražských scénách v dokonalém obsazení a přepychové scénické výpravě. Věděl jsem, že budu muset začít se slušným repertoárem lidovým, abych získal především nejširší vrstvu návštěvníků, pro něž v prvé řadě bylo Jiráskovo divadlo určeno. Bylo malé, přes tři sta sedadel, ale počítal jsem, že bude– li ze dvou třetin denně obsazeno, musím vyjít.
Soubor jsem převedl do Vršovic z venkova celý a sestaven byl takto:
 
Muži:
A. Kostka
F. Bohuslav
J. Pospíšil
A. Sláma
A. John
M. Bittl
V. Adámek, nově angažovaný od K. Želenského
J. Beyvl, nově angažovaný od K. Želenského
B. Hradil
F. Kostka
J. Pokorný, šéf výpravy a divadelní mistr
A. Kasal, šéf osvětlovač
J. Romanov
 
Ženy:
A. Kostková
V. Bohuslavová
Zd. Pospíšilová
M. Slámová
 R. Všelichová
A. Maškovská
K. Přeučilová
F. Fořtová
M. Kluchová
M. Mottlová
 
Zahajovací představení hry „Libuňský jemnostpán“ bylo úplně vyprodáno, konalo se za slavnostní nálady a mělo bouřlivý úspěch.
A. Kostka hrál titulní roli, ševce F. Bohuslav, ševcovou M. Maškovská a v ostatních rolích byl zaměstnán celý ženský a mužský soubor i se mnou.
Z divadelních referentů denních listů, ač všichni byli pozváni, nikdo neprojevil nejmenší zájem o novou éru Jiráskova divadla, kromě dr. L. Mattuše z „Národní Politiky“, který také napsal krátký referátek. To ovšem bylo trochu chladné přivítání oficiálními místy.
Ze by zahájení naší činnosti v Jiráskově divadle prošlo bez ohlasu u publika, nemohu říci. Naopak. V tomto směru jsme mohli být úplně spokojeni. Vděční návštěvníci dávali svoji spokojenost upřímně najevo a byli častý potlesk při otevřené scéně. Přišla na představení řada pražských herců, hlavně těch, kteří k nám jezdili na zájezdy. A velmi mě potěšila i přítomnost mého bývalého třídního z měšťanské školy na Karlově ředitele E. Nigrýna, který mi sdělil, že již delší dobu sleduje moji činnost. Zvláště nás často navštěvoval, kdy.ž jsem byl ještě ředitelem v Kladně.
Druhý den jsme hráli „Skřivánka“ od Baara a Baleje. Nebylo sice vyprodáno, ale návštěva byla přece jen slušná. Potom však začaly návštěvy znatelně ochabovat. Zůstával jsem ale klidný. Je ještě léto, až pominou letní měsíce, vršovičtí se do divadla pohrnou, utěšoval jsem se.
Zatím jsem udělal všechno, aby Jiráskovo divadlo mělo dostatečnou propagaci. Dal jsem udělat nad vchod světelnou reklamu a týdenní repertoár roznést v tisících výtiscích po celých Vršovicích. V pražských plakátovacích podnicích jsem si vyhradil a draho zaplatil přepychové místo na plakátových plochách. Moje důvěra byla tak veliká, že jsem dal vylepovat plakáty až v Holešovicích a Dejvicích, v představě, že holešovičtí se už nemohou dočkat, aby mohli jet hodinu tramvají do Jiráskova divadla ve Vršovicích. Měl jsem aspoň klidné svědomí, že jsem neopomenul nic, co by mohlo zajistit návštěvnost Jiráskova divadla.
Leč marná námaha, situace stávala se čím dál tím nesnesitelnější. Hráli jsme před prázdným divadlem. Ale já jsem se stále ještě nevzdával.
Mnozí z herců radili nechat toho, zavřít divadlo a zachránit, co se ještě zachránit dá; myslili to jistě se mnou dobře. Jiní, kteří nalezli v Praze zalíbení, hezké byty i společnost, těm situace nepřipadala „tak zlá“. Já však již věděl, že začíná boj o holou existenci. Až dosud vystříhal jsem se všeho, co by mohlo dobré jméno moje i Jiráskova divadla ohrozit. Hrál jsem slušný repertoár; některé hry mi dokonce uvolnilo Národní divadlo, jiné Městské divadlo vinohradské. A každý den se hrálo něco jiného.
Vybavil jsem divadlo i světelně, na celé jeviště jsem dal udělat množství praktikáblů, koupil jsem koberce, dekorace, zrcadla a jiné a jiné věci, aby představení mohla být opravdu důstojná.
Vděčně vzpomínám ředitelství Národního divadla, které mi darovalo značnou část vyřazených, ale velmi zachovalých dekorací, které jsme pro rozměry našeho jeviště upravovali. V tom směru byli jsme zabezpečeni na dlouhou dobu. Divadelní mistr a malíř dekorací J. Pokorný dovedl si s tímto materiálem dobře poradit a vykouzlil na malé scéně hotové zázraky.
 

Čím dál, tím hůř

Snad v předtuše neblahých konců opustil nás v říjnu M. Bittl a v listopadu manželé Pospíšilovi. Za Zd. Pospíšilovou jsem angažoval M. Mottlovou. K pohostinské hře se přihlásil A. Zíb z pražského rozhlasu s paní. Hráli za dobré návštěvy v Dumasově hře „Dáma s kaméliemi“, kterou velmi originálně scénoval ještě M. Bittl. A. Zíb hrál Armanda a jeho paní roli titulní.
Situace byla kritická. Divadelní agentura „Centrum“ mi oznámila, že si provozovací práva za jimi zastupované hry bude vybírati každý večer po pokladní uzávěrce její zaměstnanec, který bydlí ve Vršovicích. Byla to pro mne hanba, protože jsem provozovací práva řádně platil, a Dolfička, vtělená přesnost, by nikdy nebyla dopustila, aby v těchto účtech byl nějaký nepořádek. Ale svolil jsem. Bylo to konečně jedno, platím– li měsíčně nebo každý den. Zřízenec agentury si také skutečně po několik dní pro peníze z provozovaných her chodil. Pak mi však agentura sdělila, že jí to nestojí za to pro těch několik korun posílat do Jiráskova divadla, že to stačí tak na tramvaj pro inkasistu.
Pokusil jsem se získat předplatné, hlavně u vršovických obchodníků, které by aspoň částečně zaručovalo návštěvnost. Marně. Získal jsem jich všeho všudy sedm. Jeden byl ze Strašnic a měl své auto. Stalo se, že mu během představení zamrzlo, a víckrát jsem ho už v divadle neviděl. Šlo to od deseti k pěti. Dlouho po každém představení jsme se s Dolfičkou dohadovali, co máme dál dělat a ani já už neříkal: „Vydržet!“
Když byla nouze opravdu nejvyšší, povolil jsem nátlaku a rozhodl jsem se uvést na scénu tehdy populární hru Kuprinaa– Miranové „Jáma“. Neměl jsem rád tuto chmurnou hru pro její cynismus a vulgárnost. Ale konec konců, když jsem prošel programy pražských divadel, usoudil jsem, že se nedopouštím tak hrozného poklesku a že Praha snesla už jinší věci.
Hlavní ženskou roli hrála P. Gottwaldová– Moravcová, bývalá naše členka na venkově, choť akademického malíře F. Gottwalda, která si do role pořídila několik krásných kostýmů. Ráno v den premiéry byla hlavní zkouška. O představení se jevil pojednou nebývalý zájem. Ve mně to jen vřelo. – Zkouška začala. Já, schoulen v šeru v přízemí, poslouchal a poslouchal, a čím dál tím prudčeji mi tlouklo srdce a vyvstával na čele pot a má hlava se skláněla. Hráli to dobře, snad až příliš dobře.
U pokladny vidím plno lidí; slzy se mi draly do očí. – V duchu jsem viděl celou řadu dobrých her, které jsme hráli a na které návštěva nebyla. Ano, a na tuto sensačku se lidé o vstupenky rvou!
Vyskočil jsem, šel na jeviště, vzal nápovědovi knihu, přetrhl jsem ji a vykřikl: „Ne, tuhle lechtivou hru hrát nebudeme – peníze vrátit!“
Utekl jsem domů a nikoho k sobě nepustil. Dolfičce jsem řekl, co jsem udělal, a že se večer nehraje. Podívala se dlouze na mne a neřekla ani slovo, viděla moje rozčilení a věděla, že by v této chvíli nic se mnou nepořídila. A já měl v duchu radost, že jsem dovedl zvítězit sám nad sebou; že jsem našel sílu znemožnit představení, které ani zdaleka neodpovídalo mým tužbám.
Večer se hrnuli lidé v houfech do divadla. Nehrálo se. Peníze za prodané vstupenky se vracely. Dolfička pak doma jen tak mimochodem prohodila, že snad to byla přece jen škoda. Na to zas já neřekl ani slova. Ale buď jak buď, jedno vyprodané představení by nás nebylo stejně zachránilo.
Ale byly i chvíle radostnější za našeho působení v Jiráskově divadle.
Krásný večer jsme tam zažili v září 1931 při premiéře Bernsteinova „Israela“, který nebyl v Praze nikdy hrán patrně pro choulostivý námět. Vždyť v části publika ještě stále žil antisemitismus. Režíroval jsem tuto hru a vytvořil v ní také velkou hlavní roli. Vévodkyni hrála J. Maškovská a A. Kostka hrál opata. Syna vévodkyně ztělesnil jako host F. Mayer, tenkrát člen divadla Akropolis na Žižkově, který jej již dříve hrával u nás na venkově. Ku podivu i divadelní referenti denních listů projevili tenkrát o představení zájem a přišli se podívat.
Před začátkem přiběhla ke mně Dolfička do zákulisí a sdělovala mi, že právě přivítala prof. dr. Vodáka s paní, který jí naznačil, že je velmi zvědav, jak máme hru oblečenu; že to viděl v Paříži a „členové klubu“ měli prý skvělé uniformy. Vodákova starost právě před počátkem představení mě příliš nepotěšila. V originále o nějakých velkolepých uniformách nebyla vůbec zmínka a první jednání, které se odehrává v klubu, jsme hráli prostě ve fracích.
Představení však bylo tak dobře připraveno, že úspěch byl okázalý i bez těch skvělých uniforem.
Čirou náhodou jsem se setkal s prof. dr. Vodákem druhý den na nějaké premiéře ve Vinohradském divadle a k mé opravdové radosti neskrblil upřímnou pochvalou našeho představení a zvláště vyzvedl můj výkon, který prý byl hoden velké scény. Referát do „Českého Slova“ nepsal bohužel sám, ale zřejmě dal k němu své instrukce:
 
„Israel“. Hra o třech dějstvích. Napsal Henri Bernstein. Přeložil V. Stein. Režie J. Burda. Výprava J. Pokorný a V. John. Po prvé v Jiráskově divadle 8. září 1931.
Patří se jistě za velkou zásluhu počítat, že předměstské divadlo v dnešní době, pachtící se všemožně za hrami především veselými a zábavnými, s příkladnou péčí a finančním sebezapřením nastudovalo dílo tak valné a umělecky zajímavé, jako je Bernsteinův „Izrael“.
Už proto, že jedna ze stěžejních her u nás zbytečně zanedbávaného francouzského dramatika nebyla v Praze ještě dávána, a za druhé, že soubor Jiráskova divadla, vedený ředitelem Burdou, mohl se pražské kritice představit způsobem skutečně representativním.
…Soubor Jiráskova divadla dal si na provedení velmi záležet. Úlohy byly svědomitě namemorovány a i rušný a přece spořádaný průběh událostí v klubové místnosti svědčilo pečlivé a pozorné režii.
Hráno bylo sice trochu po staru a vzrušená místa se hojně vydeklamovávala, než na malých jevištích nutno obecenstvo především zÍskat a ne zvykat novotám. Ředitel Burda ukázal se v úloze židovského bankéře jako charakterní herec vzácné kázně, jenž umí hospodařit s přízvukem a zachovat figuře jednotící ladění. Výkon, za který by se nemusil stydět na žádné velké scéně. Přirozený tón oproštěný od manyry velmi svědčil p. Mayerovi, jemu!. prakse v divadle Akropolis šla velmi k duhu. Jeho Thibaut byl životný i přesvědčivý.
Vévodkyni nakreslila pí. Mašková s porozuměním jak pro přidušený vzlyk matčina pohnutí, tak pro široký rozmach náboženského fanatismu. Solidními pány ze společnosti zvlášť v plynné konversaci byli pp. Bittl, Sláma, Bohuslav a Pospíšil, zatím co opatu Silvianovi dal p. A. S. Kostka hojně demonické působivosti. Výprava na malé rozměry jeviště rozřešena byla dovedně a episody v ničem nerušily dobrý dojem premiéry. Její úspěch u slušně zaplněného hlediště byl srdečný. Představení, jež slouží malému divadlu jen ke cti.
 
Druhý zajímavý večer v Jiráskově divadle jsme prožili při představení původní české hry J. Babky „Nový spasitel“. Autor měl již nějaký divadelní úspěch za sebou j nejvíce byla až dosud hrána jeho veselohra „Klepny z našeho domu“.
Pozvaní divadelní referenti přišli opět v plném počtu. Pravda, hru samu pro její odvážný námět, na který prý autor dosud nedorostl, trochu pocuchali, ale zato zdůraznili vtipnou režii i poctivou práci celého souboru Jiráskova divadla.
Jindřich Vodák v „Českém Slovu“ napsal:
 
SERUM PANUJE
 
J. Babka: Nový spasitel. Hra o 12 obrazech. Ve vršovickém Jiráskově divadle po prvé v úterý dne 13. října 1931. Režie a scéna J. Burdy.
To už je stará zkušenost. Když se v některé naší divadelní novince vynoří příhodný časový motiv,jehož se může všelijak snadno využít v různých obměnách, zmocní se ho co nejdřív zase druhý a třetí výrobce, aby na něm zkusil svůj podnikavý um. Uplynulo jen málo měsíců od smíchovské původní a ženské veselohry, v níž serum proti lásce, zprvu radostně uvítané, vzbudilo brzy prudkou bouři odporu, a už je tu v Babkově „Novém spasiteli“ druhé podobné serum i s podobnými následky.
Dramatického živlu je v celém tom úsilném skládání poskrovnu, první obrazy rozvlékají se v samém přednášení do vzduchového prostoru, Z prostředních lidnatějších obrazů žádný nevyzní v pravý smysl ani se žádný mocněji nerozvine v živý, určitý, závažný děj, a obra;;y revoluční jsou většinou naivní obsahem i postupem. Babka odvážil se někam, kam ještě nestačí, rozpial křídla k vysokému letu, ná něj!. není vycvičen, a podstoupil úkol, jeho!. složitost a rozměr ho nutně přemáhají. Arci, „mužně padnout není menší chvála“.
Na jevišti vršovickém dobyl „Nový spasitel“ o premiéře přes to čestného úspěchu toliko proto, že byl za inteligentní, prozíravé režie Burdovy‘ tak snaživě nastudován do moderní podoby, do souvislého a napjatého děje, do výrazných, zdvižených scén, do přesného odlišení každé postavy. Málokdy se vidí v předměstských divadlech takové představení, zevrubně a načisto připravené! Ledaže milosrdného sera se rozestírá po scénách nadbytečně mnoho: Patrikovi p. A. S. Kostky ztrácí se v urovnaném, rozmyslném přednesu poněkud i jeho patetická venkovská výslovnost, vyvolavači p. Pospíšilovu vydrží hřímavá, proudná sila až do poslední slabiky, Ivan p. F. Kostky, básník p. Beyvlův a také Leon p. Bittlův vyhovují požadavkům věci jak vnějším zjevem, tak rozmachem hry. Věry pouličního parkového děvčete říká M. Kluchová s obzvláštní niternou účasti a s pochopením pro živost slova, jemná Marie Z. Pospíšilové a střídmá matka M. Maškovské umějí prospět scéně pravdivým vzruchem hry. Herci si věru dokonale zaslouží toho vděku, jímž vzdělané abonentní obecenstvo vršovické neskrblí.
J. VODÁK
 
„Národní Politika“ přinesla referát Karla Engelmüllera:
 
Jiráskovo divadlo ve Vršovicích.
Nový spasitel. Hra o 12 obrazech. Napsal J. Babka. Scéna a režie J. Burdy Výprava]. Pokorného a V. Johna. Po prvé 13. října 1931:
Vršovické Jiráskovo divadlo, které v letošní sezóně přešlo ze zaslouženého vedení Mistra Karla Želenského do správy dobře známého, horlivého a zkušeného ředitele Josefa Burdy, má krásnou ctižádost uvádět i nejmladší původní produkci na své jeviště a objevovat tak možné sliby, snahy a rozběhy naši dramatiky. V dnešních kritických divadelních poměrech je v tom mnoho dobré vůle i odvahy, tím vítanější, že mladí dramatikové nemají v podobných scénách právě na vybranou.
Autor J. Babka po několika pokusech, pustil se hned do složitější, dvanáctiobrazové utopistické skladby, na niž ovšem ještě nestačil, ale jeho „Nový Spasitel“ napovídá místy dobrý nápad, postřeh a scénickou zručnost, schopnosti, které mají již vážnější cíl.
Burdova pečlivá režie postarala se ovšem, aby obrazy získaly na tajemném účinu zajímavým scénickým řešením a aby také herecky byla hra pěkně a úspěšně zvládnuta. A. S. Kostkajako Patrik, F. Kostkajako Ivan, J. Burda v roli hlídače, řečník J. Pospíšilův, děvče M. Kluchové, Marie Z. Pospíšilové, Leon M. Bittlův, president a boháč F. Bohuslavův, básník Beyvlův, matka M. Maškovské, strážník V. Johnův a Astar R. Všelichové aj. přičiňovali se snaživě o dobrou charakteristiku a typisaci postav.
KAREL ENGELMÜLLER
 
Jak bylo jinde
Jestliže jsem byl na venkově se svou společností v době zlé hospodářské krise zřejmě výjimkou mezi českými divadelními řediteli a podařilo se mi nejen udržet se nad vodou, ale dokonce v pravém slova smyslu prosperovat a zahospodařit si i nějakou reservu, přestal jsem být touto výjimkou, jakmile jsem převzal Jiráskovo divadlo. Tam jsem vstoupil do šiku těch zoufalých ilusionistů, kteří v obecné mizerii chtěli stále ještě dělat kulturu. V té době dolehly na mne následky všeobecné bídy naplno.
Snad jen Národní divadlo, právě postátněné, nemělo vážné obtíže. Mělo ovšem zcela jinou situaci, neboť podle zákona hradil schodky stát. Ale i tam zasáhla krise návštěvnosti, ovšem až o dva tři roky později.
Situace v ostatních divadlech byla tenkrát tak svízelná, že i „ostří hoši“ v Tylově divadle v Nuslích, K. Šmíd, K. Faltys a Vl. Marek ,ukončili již divadelní provoz pro naprostý nezájem obecenstva. A to bylo jedině rozumné, pro prázdné lavice nemělo přece smysl hrát.
A co se dělo ve Vinohradské zpěvohře? Divadlo tak populární, zavedené a s tak zkušenými herci a zpěváky? Hotová tragedie! –Vypravili jsme se tam jednou večer s Dolfičkou, když jsme v Jiráskově divadle nehráli. Nehráli jsme proto, abychom také jednou něco vydělali, protože když jsme nehráli, ušetřily se alespoň výdaje za otop, světlo, uváděcí personál, provozovací právo, za hasičskou asistenci a jiná drobnější vydání. Tak jsme prodělávali jen na části hereckých platů.
Vinohradskou zpěvohru financoval J. Skřivan, prokurista Agrární banky, nadšený divadelník, který měl za choť Mařenku Křečkovou, populární pražskou subretu a znamenitou zpěvačku. Byla dávnou důvěrnou přítelkyní Dolfičky. Koncese pro provozování divadla zněla na její jméno. Uměleckým ředitelem ustanovil tenkrát J. Skřivan osvědčeného divadelního pracovníka ředitele F. Lacinu. Jeho bohaté zkušenosti jistě zaručovaly pořádek, klid a systematickou práci v divadle, nehledě k tomu, že J. Skřivan, pokud mu čas dovolil, sám se o postupu jednotlivých prací přesvědčoval, ba dvakrát denně se telefonicky dotazoval, zda rozvrh na ten onen den stanovený byl skutečně také dodržen. A koncesionářka M. Křečková byla po celý den v divadle. Zdálo se tedy, že o pořádek v tomto rozsáhlém podniku je postaráno tak dokonale, jako nikde jinde. A skutečně se také z počátku Vinohradské zpěvohře dařilo dobře. Patrně však tytéž veřejné vlivy, které měly neblahý účinek na nás ve Vršovicích, v Nuslích a téměř všude, způsobily obrat i ve Vinohradské zpěvohře.
Šli jsme tedy ke starým známým, neboť i já jsem se s oběma manželi dobře znal. Přišli jsme do zákulisí Vinohradské zpěvohry. Bylo tam sice živo, ale v celkové atmosféře už tkvěla předtucha něčeho neblahého. Nebylo již mecenáše, nebylo uměleckého ředitele a divadlo vedl takřka bez peněz výbor volený členstvem v čele s koncesionářkou M. Křečkovou. – A my jsme tam šli o radu a postěžovat si na svou vršovickou bídu! – Byla to situace až komická. M. Křečková vysvětlovala situaci po svém. J. Skřivan ji vysvětloval jinak a pasivní ředitel F. Lacina zase jinak. A členové divadla také měli na to svůj osobitý názor a patrně nejsprávnější.
Byli jsme rádi, když jsme se ocitli zase na čerstvém vzduchu a vrátili se do svého klidného zákoutí pod ochranu církve československé s přesvědčením, že k tak vyhrocené situaci v tomto dávno zavedeném a lidmi oblíbeném divadle přece snad nemuselo dojít.
Brzy na to přišel jednoho večera neočekávaně k nám do bytu J. Skřivan o radu, co dělat, aby se Vinohradská zpěvohra zachránila. To si ovšem nevybral právě kompetentního rádce. Já jsem se právě vrátil z celodenního trmácení Prahou, kde jsem sháněl nějakou tu tisícovku, abych mohl aspoň poněkud čestně dokončit sezónu. –Zruinovaný finančník Skřivan byl na tom patrně ještě hůř než já, který mu s velkým namáháním vytrhl z ruky nabitý revolver. – Koncesionářka Mařenka Křečková skončila však přece sebevraždou. Byla to dobrá umělkyně. S dojetím na ni vzpomínám – ubohá, životem a rozháranou dobou uštvaná žena!
 

Na žebrotě

Nájemné za Jiráskovo divadlo jsem měl zaplaceno do konce prosince 1931. Počátkem prosince jsem však již jasně viděl, že Jiráskovo divadlo ani do konce měsíce května 1932, t. j. do konce sezóny, neudržím, kdybych se namáhal sebevíc. Rozhodl jsem se tedy podniknout pro mne nezvyklé kroky – šel jsem na žebrotu.
Obrátil jsem se nejdřív na ministra V. Klofáče, který měl ve Vršovicích pěknou vilu. Vyložil jsem mu svou zoufalou situaci a žádal jsem ho o přímluvu, aby mi byla poskytnuta nějaká, byť sebemenší jednorázová podpora, jen abych nemusel sezónu předčasně ukončit. Podporu jsem nedostal, ale za to šalamounskou radu, abych uspořádal o přestávce akrobatickou produkci a když prý tomu udělám pořádnou reklamu, budu mít každý den v divadle nabito. Viděl prý to nedávno v Paříži, kde si rovněž tímto způsobem pomáhají k větší návštěvnosti. Na to jsem ovšem již nenalezl odpověď a vypotácel jsem se ze dveří víc mrtvý než živý. Moje křížová cesta za záchranou Jiráskova divadla pokračovala. Jako druhého navštívil jsem starostu města Vršovic. Ten mi doporučil, abych se obrátil na kulturního referenta města Prahy prof. Žipka. Učinil jsem tak, vysvětloval jsem, že v květnu 1932 ukončím činnost v Jiráskově divadle a že již o mně nikdy neuslyší. Marné volání! Byly tu velké scény, které prý je nutno podporovat především; mně bylo řečeno, že jsem si to měl rozmyslit dříve, než jsem do Jiráskova divadla šel. Měl sice pravdu, ale pomoženo mi tím nebylo.
Další moje „štace“ byla zemský výbor. Navštívil jsem dr. A. Basse a doufal jsem, že aspoň u něho naleznu porozumění. Porozumění jsem skutečně našel, ale peníze ne! – Díval se na celou záležitost trochu s humorné stránky a já jsem mu byl už i za to vděčný. Protože jeho humor se nevybíjel nějak ironicky na mně, ale na tehdejším systému. Když mě ujistil svou důvěrou a sympatií, řekl, že ovšem není v zemském výboru sám. Otevřel dveře, vyvedl mě na chodbu a povídá: „Tady máte dvanáct dveří, zkuste u nich vypucovat kliky.“
Poděkoval jsem mu za radu a pustil jsem se do toho. Dopadl jsem žalostně. Musel jsem vyslechnout spoustu omluva výmluv a došel jsem k přesvědčení, že je tady všechna námaha marná a že zbytečně mrhám čas.
Zbývala mi poslední naděje, vršovická záložna, jedna z nejbohatších. Měl jsem důvod zde zaklepat,vždyť nejvyšší pán tohoto ústavu ředitel Danner byl význačný mecenáš. Dověděl jsem se, že věnoval několik týdnů před mou návštěvou osmdesát tisíc korun na zvony nového místního kostela. Říkal jsem si: bylo– li na kostelní zvony osmdesát tisíc korun, snad bude u všemocného pána aspoň pár tisíc pro místní divadlo, aby byla zachráněna existence dvaceti pěti lidí.
Přijal mě mile; tak mile, že jsem už v té chvíli věděl, že je zle, že bych udělal lépe, kdybych se obrátil a šel. Pobavil se se mnou velmi přátelsky a nakonec jsem přece jen něco dostal; něco, co moc nestálo radu. V první chvíli jsem se lekl, že bude chtít, abych v Jiráskově divadle pořádal v meziaktí býčí zápasy, a už jsem sahal po klice, ale křivdil jsem mu. – Dostal jsem výtečnou radu, abych se obrátil na město, a zároveň i diplomatický slib, že dá– li mi město patnáct tisíc korun, záložna poskytne mi rovněž patnáct tisíc korun. – Pak pro jistotu, ještě než jsem zavřel dveře, volal telefonem finančního referenta města. – Pospíchalo to. Radnice byla jen přes ulici …
Po těchto neúspěších jsem viděl, že Jiráskovo divadlo ve Vršovicích za žádných okolností neudržím, a tak jsem počátkem prosince oznámil církvi československé, že 31. prosince 1931 musím pro finanční potíže divadlo opustit, protože bych jinak nemohl dostát svým platebním povinnostem.
Nebyl právě laciný ten můj výlet z venkova do Prahy, utratil jsem téměř veškeré úspory. Ale byl to výlet velmi poučný – v každém směru.
Když tedy už jednou bylo jisto, že ukončíme svou neslavnou činnost v Praze, začal jsem ihned jednat. Angažoval jsem tajemníka J. Romanova, kterého jsem za dobu činnosti v Jiráskově divadle poznal jako dobrého pracovníka i člověka, a nařídil jsem mu, aby se ihned vydal na cestu a vyjednal alespoň tři slušné štace a první aby byla Třeboň, té jsem věřil. Měl hlásit výsledek ihned, jakmile se vrátí, třeba i v noci. Byl ve třech dnech zpět a přivezl vyjednanou Třeboň, Jihlavu i Hradec Králové na určité termíny. Chlapík. A nezapomněl nás proto opravdu vzbudit ve dvě hodiny v noci.
O štace tedy bylo postaráno, nejtěžší kámen mi spadl se srdce.
Druhý den ráno jsem oznámil členstvu, že odjíždíme koncem měsíce opět na venek. Moje sebevědomí se opět poněkud vzpamatovalo a pozvedlo.
 

Prohra

Ve starostech o udržení Jiráskova divadla mi zcela ušlo, že se za mými zády něco děje. A kutilo se cosi velmi důležitého a ne právě hezkého.
Nepostřehl jsem hned, že někteří členové souboru se již po straně domlouvají s novými nájemci Jiráskova divadla, jimiž byli můj dosavadní člen A. Kostka, pak dr. E. Synek a A. Veverka.
Klidně jsem dělal další disposice pro novou práci na venkově. Ba, dokonce jsem se na ni již i těšil.
Soubor jsem měl úplný, s velkým nastudovaným repertoárem, z něhož jsem mohl podle potřeby vybírat – co by se nám tedy mohlo stát? S důvěrou jsem hleděl vstříc našemu odjezdu do Třeboně.
Zažádal jsem opět o venkovskou divadelní koncesi, hned jsem ji dostal, a šel jsem se rozloučit k vládnímu radovi Nedomovi na zemský úřad, který měl na starosti naše koncesní záležitosti. Přivítal mne slovy: „Tak už toho máte dost? Pamatujete se,jak jsem vás varoval?“ Byla to pravda; velmi mi to tenkrát rozmlouval, než mi vystavil koncesi pro Prahu.
Bylo po vánočních svátcích a blížila se doba odjezdu. Nezapírám, že chvílemi mě přece přepadaly pochybnosti. Tajemníka Romanova jsem poslal napřed do Třeboně shánět předplatné.
Zůstali jsme tedy s Dolfičkou na všechno sami. V práci jsem trochu zapomínal na to, co mě tížilo, ale klidný jsem nebyl.
Dolfička, která pečovala zatím o vrácení inventáře církvi československé a zřejmě pozorovala, jak mi je, znenadání mě překvapila návrhem, abych jel do Třeboně asi o tři dny napřed, ona že vše skoncuje a dá do pořádku. Zlatá duše, jistě tušila, že bylo mým nejvroucnějším přáním, co nejdříve být pryč s místa katastrofy.
Rád jsem odjel do Třeboně. Romanov již na mne čekal a sdělil mi, že předplatné na čtrnáct dní jde znamenitě a že divadlo téměř vyabonuje. To byla radostná zpráva. Méně radostný byl již příjezd mého souboru na Nový rok 1932.
Čekal jsem s Romanovem na nádraží již trochu uklidněný a těšil jsem se, jak všechny překvapím novinkou, že opět budeme hrát před plným divadlem a vnímavým obecenstvem. Nejprve jsem se samozřejmě přivítal s Dolfičkou, která vystoupila první a odvedla mě trochu stranou.
Soubor nevypadal, že by byl shledáním se mnou nějak zvlášť nadšen, a moje radost, že zase jdeme s důvěrou do nové práce, která tentokráte bude úspěšnější, značně zchladla, když mi Dolfička v rychlosti začala vyprávět o posledních událostech v Jiráskově divadle. Dolfička byla silná povaha a hned tak lehce nepozbyla rozvahy; ale co musila zkusit v posledních dnech za mé nepřítomnosti v Praze, bylo i nad její síly.
Především ji překvapilo chování zástupců církve československé, kteří přebírali divadlo. Nebudu se zabývat podrobnostmi, ale musela tam nechat i praktikábly, dekorace, které jsme svým nákladem pořídili, včetně těch, které jsem dostal z Národního divadla! Vyčítal jsem si, že jsem ji tam nechal samotnu, ale kdož se mohl nadíti, že bude mít tolik potíží? – To však nebylo to nejhorší.
Sdělila mi, že někteří přední členové odmítli nastoupit do Třeboně, dali okamžitou výpověď a chtěli zůstat v Jiráskově divadle. Dali přednost pohodlnému bytu v Praze před novým cestováním. To bych chápal, ale nechápal jsem, že své rozhodnutí neoznámili mně, ale Dolfičce, která přece nebyla koncesionářkou, a že tak učinili až po posledním představení a jen jako namátkou, mezi odličováním. Tak mě informovala Dolfička, a ta jistě nic nezveličovala.
Dovedete si představit, jak jí muselo být, když jí toto své rozhodnutí bezohledně oznámili a ona měla tak vážnou věc řešit sama, po všech těch prohrách z poslední doby? Bylo mi jí líto, když mi všechno vyprávěla, a nemohl jsem pochopit, že takového jednání je schopen můj soubor, se kterým jsem nikdy neměl žádné neshody, ale naopak jsem s ním v každém směru dobře vycházel. Já přece nemohl za to, že lidé do divadla nechodili!
Dolfička se ovšem nedala. Věcně členům vysvětlila, že jejich postup je naprosto nezákonný a že by rozhodně museli nést důsledky svého nezodpovědného jednání. Byla ochotna přijmout čtrnáctidenní výpověď, ale trvala na tom, že do Třeboně soubor jet musí. Tož jeli! S nenáladou, otráveni, ale jeli; jen s nejnutnějšími věcmi.
Tímto rozhodnutím několika předních členů byla ovšem další existence společnosti ohrožena, ne– li znemožněna. Ale přesto jsem se nevzdával a hned jsem uvažoval, jak nejrychleji bude možno soubor doplnit.
Ovšem absolvovat Jihlavu nebo Hradec Králové, kde jsme se těšili vskutku dobré pověsti, na to nebylo teď ani pomyšlení, to jsem musel pustit z hlavy. S takovým torsem bývalé Burdovy činohry nikdy bych se do těchto měst neodvážil, i kdyby mi dukáty do klína padaly.
Bylo škoda toho souboru. Byl již dobře sehrán, měl hodnotný repertoár, dalo se tedy s určitostí počítat, že bude mít na venkově úspěch. Bylo to vidět již na zájmu, který se jevil v Třeboni. Vždyť Romanov měl již za osm tisíc předplatného na čtrnáct dnů.
Leč na Nový rok v poledne toho neblahého roku 1932 bylo o Burdově činohře pro tuto chvíli rozhodnuto definitivně. Dostal jsem totiž další výpovědi. To už bylo i na mne trochu mnoho.
Ostatním několika členům, kteří zůstali věrni, vylíčil jsem situaci, ve které jsme se nezaviněně ocitli, a sdělil jim, že musím ukončit činnost společnosti a že zatím nevím, co budu v budoucnosti dělat. Ujistil jsem je ale, že kdybych se později rozhodl znovu společnost sestavit, že mohou s angažmá u mne počítat. Dál jsem nemohl…
Vzpomínal jsem v té chvíli na své začátky u divadla, na častý hlad a bídu skoro ustavičnou, vzpomínal jsem na doby válečné, kdy jsme s Dolfičkou nebyli na tom o mnoho lépe, zvláště u Východočeského divadla, a připomněl jsem si drobnou událost.
Bylo to v době první světové války v Hradci Králové, když jsem byl propuštěn z vojny a nastoupil opět k Východočeské společnosti. Přišel jsem v poledne ze zkoušky domů. Dolfička vařila. Sednu za stůl, sním polévku a Dolfička mi podává další jídlo. Já mezitím vykládám, co bylo nového ve zkoušce, a vidím, že Dolfička si sedla u kamen na stoličku a jí. „Proč si nejdeš sednout ke stolu?“ povídám. „Ale mně se tady dobře sedí!“ řekla a haraší lžící v kastrůlku. – A tu pojednou mě něco napadlo. Vyskočím od stolu, jdu k ní a vytrhnu jí kastrůlek z ruky. Byl prázdný a nikdy v něm jídlo nebylo. Má zlatá duše! Dělala, jako když jí – a zatím pro ni na oběd už nezbylo.
V mé společnosti se nikomu nic zlého nedělo, všechny nároky členstva byly do posledního haléře uspokojeny, nikdo ničím nestrádal. Trpěl– li skutečně někdo, byli jsme to my s Dolfičkou, a to morálně i hmotně – a přece bychom nebyli kapitulovali. Chtěli jsme znovu začít na venku dělat dobré divadlo, ale nebylo nám to nic platno.
Naši spolupracovníci museli přece vědět, že když odejde několik předních členů ze společnosti uprostřed sezóny, nelze okamžitě dostat rovnocennou náhradu a že tedy svým odchodem činnost divadla ohrozí – ba znemožní. Bylo čeho litovat? Ani sám nevím! Dobře jsem si zapamatoval, jak mnoho záleží na povahových vlastnostech a charakteru lidí.
Odehráli jsme tedy čtrnáct představení v Třeboni a ukončili tím tuto nešťastnou dobu činnosti v Jiráskově divadle – bez mé viny.
Ti, kteří nás opouštěli, měli opravdu veliký spěch do Prahy. Vyjížděli hned po posledním představení 14. ledna v třeskuté zimě v nákladním autu s plachtou, sedíce na svých skrovných zavazadlech. Patrně se nemohli již dočkat. – Kdyby byli tenkrát tušili, jaký osud je v Praze čeká, nebyli by tak pospíchali. – Ostatní členové během čtrnácti dnů našli umístění v jiných divadlech. Skončili jsme tedy všichni v Třeboni. A já jediný z celé likvidované společnosti zůstal s Dolfičkou bez angažmá.–
Byl jsem téměř na dně. Tak, jako řada mých kolegů, jako tisíce ostatních příslušníků středních vrstev, jako statisíce nezaměstnaných dělníků.
Po ztrátě téměř všech ušetřených peněz ztratil jsem i možnost práce. Ale nejzávažnější bylo, že jsem ztrácel dočasně i sama sebe, svou víru v další možnost se uchytit.
Prožíval jsem chvíle těžké deprese, všechno mi připadalo nesmyslné a marné a teprve teď jsem do gruntu procítil to, co prožívaly miliony pracujících na celém světě.
Avšak ani tehdy jsem si nezoufal a v hloubi srdce doutnala už zase jiskérka naděje, že se opět pozvednu a dostanu ke své práci.
Josef Burda, Aby se nezapomnělo, Praha 1958, str. 298-319
 
Josef Burda (* 17. 12. 1883 Ouročnice u Benešova, + 29. 5. 1964 Praha) – český herec, režisér, divadelní ředitel a podnikatel
burdaŘeditel kvalitní divadelní společnosti měl tak vysoký profesní kredit, že byť jako nestraník a už penzista v Poděbradech, byl přemluven k funkci ekonomického ředitele Národního divadla v Praze r. 1949.
Angažmá: Venkovská společnost, Burdova společnost, šéfem na Kladně, ve Vršovicích, Středočeské činohry v Kolíně, v Mladé Boleslavi, v Karlových Varech a v Národním divadle v Praze.
 
Josef Burda byl bezesporu nejvýznamnějším představitelem českého kočovného divadla v letech 1918-45. Po zkušenostech herce a režiséra u malých i větších společností si založil vlastní divadelní podnik, který s menšími přestávkami (1925-28 působil jako ředitel Městského divadla na Kladně, 1938-39 byl mimo divadlo pro nemoc své ženy) řídil umělecky i ekonomicky sám. Hrál po celém území Čech a na jižní Moravě. V letech okupace (1940-44, pak nacisté divadla uzavřeli) se dohodl se středočeskými městy, že jeho společnost bude v jejich divadlech pravidelně hrát pod názvem Středočeská činohra.
 
Tato Burdova aktivita předznamenala model oblastních divadel, který se prosadil po roce 1945. Burdovy zkušenosti s řízením divadla mimo Prahu využila i skupina komunistických divadelníků, která koncem války připravovala novou organizaci poválečného divadla.
 
Jako herec byl Burda zastáncem realistického projevu, jako ředitel a režisér sledoval soudobé trendy, které citlivě uplatňoval v podmínkách kočovné divadelní společnosti. Poskytl prostor mladým absolventům konzervatoře, kteří pod jeho vedením získávali cenné praktické zkušenosti. Po roce 1945 se stal ředitelem divadla v Karlových Varech (1946-48) a v letech 1949-59 byl z pověření ministra Z. Nejedlého jmenován provozním ředitelem pražského Národního divadla. Napsal vzpomínkovou knihu Aby se nezapomnělo (1958), cenný souhrn informací o poslední etapě českého kočovného divadla.