Jako Fénix: Rejstříky barev, Horizontála života Jakuba Jana Ryby

Kdy hrajeme

JAKO FÉNIX 2017: Projekt Jako Fénix – setkávání s poezií, výtvarnem a hudbou je součástí „zásobníku projektů – město na míru“ byl podpořen MČ Praha 10 a Státním fondem kultury ČR.

verše Alois Volkman

Úvodní slovo: David Frýdl

Hudba: Jakub Jan Ryba – Pražští pěvci – diriguje Stanislav Mistr, Kamil Vavrek – varhany

Vernisáž výstavy: Jiří Hanke – fotografie

O autorech

MUDr. Alois Volkman, lékař – básník

Jeden z nemnohých křesťanských autorů našeho času, kterého se minulému ateistickému režimu nezdařilo umlčet. Prorážel nesnadno, zápasil stále s nepřízní všech zástupců oficiálních struktur. Vydal „Malou visitu“/1976/, v roce 1979 „Tlak mé krve“, v roce 1982 „Znovuzrození“ /jen pro vnitřní potřebu církve/, v roce 1983 „Bez receptů“. Žeň dalších let pak představují zejména sbírky „To je věc“, v rukopisech „Stáčení podzimu“ a „Silent musae“, verše k úmrtí Jaroslava Seiferta a „Ptám se svých slov“. Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že „že změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť“. Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří potřebu, lákají nejenom ke čtení, ale nutí k zamyšlení. /J. Drejnar/. Volkmanovy verše jsou jiné než verše básníků – „vinařů“, kteří své čtenáře opájejí a rozohňují, ale nezraňují ve svědomí a konejší na všelijakých bludných cestách. Básník nechce opojit city, nýbrž především probudit svědomí. Nepanuje kouzlem mocného slova, ale slouží Bohu i bližnímu. Slovo je v ní zcela podrobeno myšlence a myšlenka zase Bohu, jeho vůli a jeho laskavému útoku na lidské srdce. Volkmanovy verše jsou jakoby tesány z kamene, ukuty ze slov, přetavených do čira odpovědnou láskou, úsporných, hutných a smysluplných. Nastavují nám zrcadlo, zahanbují a prosvěcují svědomí a tak pozdvihují odhodlání k novému počátku, k hlubší pokoře, k ryzejší službě, právě tak jako poselství evangelia, jehož jsou odleskem a ozvěnou. ….. Volkmanovy verše není třeba doporučovat. Jeho básnické sbírky bývaly pravidelně rozebrány dříve, než se vůbec veřejnost dověděla, že vyšly. Pokud se to vůbec dověděla. Byly opisovány a opakovány jako slova tajného breviáře duchovních hlubin, jež se temní lidským hříchem a přece zrcadlí nebe Božího smilování. Jakoby tu básník překračoval z role pěvce do role velekněze, který se v den smíření modlí ve stánku úmluvy za celý Izrael. Tak podobně tu básník – lékař, souputník a mluvčí naší bídy i naděje, říká v úsporné a výrazné zkratce za nás to, co tušíme nebo koktáme a za čím putujeme ve svých modlitbách. Jeho básnické sbírky jsou jediné veliké rozsívání odpovědné lásky a nadějné víry. 

Jiří Hanke, fotograf

se k fotografii dostal přes hraní v beatové kapele Barclay a vlastní folkovou tvorbu. Svými dokumentárními cykly, jako Lidé Podprůhonu, Stop time, Pohledy z okna mého bytu nebo Otisky generace, se zařadil mezi nejvýznamnější české fotografy.
Vystavoval na více než 100 samostatných výstavách a nespočtu kolektivních výstav u nás i v zahraničí ( např. USA, Francie, Anglie, Německo, Polsko…).
Od Asociace profesionálních fotografů ČR obdržel titul Osobnost české fotografie 2011, za dlouhodobý přínos fotografii.
Žije a pracuje v Kladně. Od roku 1977 vede v Kladně respektovanou Malou galerii v České spořitelně.
Na současné výstavě představí soubor „Za J. J. Rybu“, který vznikl v Rožmitále pod Třemšínem v roce 1975.