Výstavy

PavelRydl_2046

JAKO FÉNIX 2017

Velký sál kostela v Husově sboru ve Vršovicích, Moskevská 34, Praha 10.

VSTUP ZDARMA

Jako FENIX pozvánka P10Projekt Jako Fénix – setkávání s poezií, výtvarnem a hudbou je součástí „zásobníku projektů – město na míru“ byl podpořen MČ Praha 10 a Státním fondem kultury ČR.

Znak windows JPEG St_fond_kultury_CR

 

 

 

Pořad připravila Květoslava Šindelářová

 

13. září 2017 – 18.30 – výstava potrvá do 8. 10. 2017

 

POCIT ŽIVOTA

R. M. Rilke a S. Plathová

Úvodní slovo: David Frýdl

Přednes básní: Lukáš Hlavica, Dana Černá

Verše ze sbírek:

R. M. Rilke – Sonety Orfeovi, Elegie z Duina

S. Plathová – Ariel, Noční tance

Hudba: Kamil Vavrek varhanní improvizace

Vernisáž výstavy: Pavel Rydl – fotografie

 

S. Plathová: Ariel

R. M. Rilke: Sonet ORF.XX

S. Plathová: Hrana

R. M. Rilke: Čtvrtá elegie

S. Plathová: Noční tance

R. M. Rilke: První elegie, Desátá elegie

S. Plathová: Luna a tis

R. M. Rilke: Devátá elegie

 

9. října 2017 – 18.30 – výstava potrvá do 30. 10. 2017

 

KVĚTINY V POEZII

Čeští básníci a hudební skladatelé

Úvodní slovo: David Frýdl

Přednes básní: Lucie Trmíková

Hudba: Anna Stará – klavír, Růžena Sršňová – housle

Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů

Vernisáž výstavy: Bohunka Waageová -  obrazy

 

31. října 2017 – 18.30 – výstava potrvá do 19. 11. 2017

 

REJSTŘÍKY BAREV

Horizontála života Jakuba Jana Ryby

verše Alois Volkman

Úvodní slovo: David Frýdl

Přednes: Jiří Lábus

Hudba: Jakub Jan Ryba – Pražští pěvci – diriguje Stanislav Mistr, Kamil Vavrek – varhany

Vernisáž výstavy: Jiří Hanke – fotografie

 

21. listopadu – 18.30 výstava potrvá do 15.12.217

 

V MAJÁKU – Anna Brikciusová

Úvodní slovo: David Frýdl

Přednes: Anna Brikciusová

Hudba: Duo Brikcius: Anna a František Brikciusovi

François Couperin (1668 – 1733): Concert à deux violoncelles

- Prélude. Vivement

- Air. Agréablement

- Sarabande. Tendrement

- Chaconne. Légèrement

Irena Kosíková : Funambule pro dvě violoncellla

Antonio Vivaldi (1678 – 1741): Concerto per 2 violoncelli g-moll, RV 531

- Allegro moderato

- Largo

- Allegro

Vernisáž výstavy: Oli Ullmann – KONVERZACE S ROSTLINAMI (Kanada)

 ———————————————————————————————————————————

MgA. Pavel Rydl

Autorem výstavy fotografií je Pavel Rydl, profesionální fotograf žijící v Praze na Vinohradech. Vystaveny budou fotografie vytvořené v rámci několika cyklů během posledních let. Jakýkoliv detail je součástí našeho jediného světa, celý svět je vnímán jako jeden organizmus, podléhající jednotným zákonitostem. Mezi mikrosvětem a makrosvětem nalézáme mnoho podobností vztahových i vizuálních.

Fenomén fotografie je nesmírně široký, zasahuje do mnoha oblastí. Podle oblasti uplatnění je tvář fotografie velmi různorodá. Podle mého názoru stojí na vrcholu umělecké tvorby hudba.

Vystavené fotografie byly tvořeny jako závěsné obrazy do interiéru. Prosazovaný a obecně zažitý dokumentaristický přístup k fotografii vyžaduje a zkoumá autenticitu a objektivitu zobrazeného. Takové fotografie podávají konkrétní a adresná sdělení. Naopak ve výtvarném pojetí fotografie je snaha o obecnější sdělení, abstrakci. V obraze oceňujeme vztahy výtvarné ((kontrasty tvarové, světlotonální, barevné)), vnímáme významové analogie.  „Fotografie na stěně musí mít jistou dávku tajemství, aby se velmi brzy neomrzela. Nechává divákovi velký prostor pro přemýšlení, promítnutí vlastních zkušeností. Stejně jako hudba či poezie“ říká Pavel Rydl. 

———————————————————————————————————————-

Bohunka Waageová

 

———————————————————————————————————————————

MUDr. Alois Volkman

lékař – básník,

Jeden z nemnohých křesťanských autorů našeho času, kterého se minulému ateistickému režimu nezdařilo umlčet. Prorážel nesnadno, zápasil stále s nepřízní všech zástupců oficiálních struktur. Vydal „Malou visitu“/1976/, v roce 1979 „Tlak mé krve“, v roce 1982 „Znovuzrození“ /jen pro vnitřní potřebu církve/, v roce 1983 „Bez receptů“. Žeň dalších let pak představují zejména sbírky „To je věc“, v rukopisech „Stáčení podzimu“ a „Silent musae“, verše k úmrtí Jaroslava Seiferta a „Ptám se svých slov“. Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že „že změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť“. Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří potřebu, lákají nejenom ke čtení, ale nutí k zamyšlení. /J. Drejnar/. Volkmanovy verše jsou jiné než verše básníků – „vinařů“, kteří své čtenáře opájejí a rozohňují, ale nezraňují ve svědomí a konejší na všelijakých bludných cestách. Básník nechce opojit city, nýbrž především probudit svědomí. Nepanuje kouzlem mocného slova, ale slouží Bohu i bližnímu. Slovo je v ní zcela podrobeno myšlence a myšlenka zase Bohu, jeho vůli a jeho laskavému útoku na lidské srdce. Volkmanovy verše jsou jakoby tesány z kamene, ukuty ze slov, přetavených do čira odpovědnou láskou, úsporných, hutných a smysluplných. Nastavují nám zrcadlo, zahanbují a prosvěcují svědomí a tak pozdvihují odhodlání k novému počátku, k hlubší pokoře, k ryzejší službě, právě tak jako poselství evangelia, jehož jsou odleskem a ozvěnou. ….. Volkmanovy verše není třeba doporučovat. Jeho básnické sbírky bývaly pravidelně rozebrány dříve, než se vůbec veřejnost dověděla, že vyšly. Pokud se to vůbec dověděla. Byly opisovány a opakovány jako slova tajného breviáře duchovních hlubin, jež se temní lidským hříchem a přece zrcadlí nebe Božího smilování. Jakoby tu básník překračoval z role pěvce do role velekněze, který se v den smíření modlí ve stánku úmluvy za celý Izrael. Tak podobně tu básník – lékař, souputník a mluvčí naší bídy i naděje, říká v úsporné a výrazné zkratce za nás to, co tušíme nebo koktáme a za čím putujeme ve svých modlitbách. Jeho básnické sbírky jsou jediné veliké rozsívání odpovědné lásky a nadějné víry. Kéž je této setbě darován vzrůst v úrodné půdě vnímavých srdcí. /J. Heller/

 

Jiří Hanke

se k fotografii dostal přes hraní v beatové kapele Barclay a vlastní folkovou tvorbu. Svými dokumentárními cykly, jako Lidé Podprůhonu, Stop time, Pohledy z okna mého bytu nebo Otisky generace, se zařadil mezi nejvýznamnější české fotografy.

Vystavoval na více než 100 samostatných výstavách a nespočtu kolektivních výstav u nás i v zahraničí ( např. USA, Francie, Anglie, Německo, Polsko…).

Od Asociace profesionálních fotografů ČR obdržel titul Osobnost české fotografie 2011, za dlouhodobý přínos fotografii.

Žije a pracuje v Kladně. Od roku 1977 vede v Kladně respektovanou Malou galerii v České spořitelně.

Na současné výstavě představí soubor „Za J. J. Rybu“, který vznikl v Rožmitále pod Třemšínem v roce 1975.

 

———————————————————————————————————————————

Violoncellistka Anna Brikciusová

se narodila v Praze, v rodině s bohatým kulturním zázemím. Hře na violoncello se začala věnovat již v raném dětství. Po violoncellových studiích na Konzervatoři v Praze u prof. Jaroslava Kulhana a prof. Viktora Moučky absolvovala ve violoncellové třídě pod vedením prof. Vladana Kočího. Konzultace u prof. Stanislava Apolína. Aktivně se účastnila mnoha violoncellových interpretačních kurzů. Mezinárodní mistrovské kurzy Francouzsko-Česká Akademie (prof. Jiří Bárta), Mistrovské kurzy v Jihlavě (prof. David Sella, prof. Evžen Rattay), Violoncellové mezinárodní interpretační kurzy (prof. Stanislav Apolín). Vystoupila jak v České republice, tak i v zahraničí (Alžírsko, Bosna a Hercegovina, Francie, Německo, Polsko, Švédsko, Turecko, Velká Británie).

   V současné době se také věnuje spisovatelské činnosti. Viz nominace na Drážďanskou cenu lyriky. Vyšla ji sbírka povídek Eutanazie.

   Anna Brikciusová hraje na violoncello, zhotovené mistrem Benjaminem Patočkou roku 1913. Je spolu se svým bratrem Františkem Brikciem zakládající členkou  violoncellového dua „Duo Brikcius“.

Český violoncellista František Brikcius se narodil v Praze, v rodině s bohatým kulturním zázemím. Hře na violoncello se začal věnovat již v raném dětství. Po absolutoriu Konzervatoře v Praze, pod vedením prof. Jaroslava Kulhana, byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně do violoncellové třídy prof. Bedřicha Havlíka. Následuje studium ve Velké Británii v mistrovské violoncellové třídě prof. Anny Shuttleworth, dále pak na Toho Gakuen v Japonsku. Absolvoval u prof. Evžena Rattaye. Vystoupil v České republice, Alžírsku, Belgii, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Francii, Izraeli, Itálii, Japonsku, Německu, Polsku, Rakousku, Rusku, Turecku, Švédsku a Velké Británii.

   František Brikcius hraje na mistrovské violoncello „George Kriwalski“ zhotovené roku 1904. Je spolu se svou sestrou Annou Brikciusovou zakládajícím členem  violoncellového dua „Duo Brikcius“.

 

ak. soch. Oli Ullmann – KONVERZACE S ROSTLINAMI (Kanada)

 

Akademická sochařka Oli Ullmann studovala design v Praze, Helsinkách a v Torontě.

„Zvu Vás na setkaní s květinami které jsem fotila na loukách, v lesích, na horách i v poušti. Všechy jsou tak rozdílné ve své kráse a přesto mají něco společného -  nezištnou lásku, vznešenost a nevinost – odraz naši Nové Země.“

O fotografování.

V devadesatých letech jsem se začala věnovat meditaci, která mně pomohla proniknout hlouběji do nitra mého bytí, ze kterého se pozorovaný svět začal výrazně měnit. Začala jsem vnímat jiné spektrum barev, slyšela jsem vibrační tóny světa kolem sebe. V tomto věku, kdy dochází na Zemi k přeměně, jsem objevila své opravdové poslání zachytit komunikaci s rostlinami ve fotografii. Příroda je živou knihovnou, ryzí šablonou stvoření. S úpadkem vědomi jsme po tisíciletích ztratili schopnost napojovat se na tuto živou studnici informací. Makrofotografie se mi stala kouzelným nástrojem, který umožnuje nahlédnout do této živé databáze světa rostlin. Asi se ptáte, jak moje komunikace a fotografování rostlin probihá. V duchu požádám rostliny, která by se chtěla otevřít komunikaci. Květina, která souhlasí s naší energetickou výměnou, se mi objeví jasnější v barvách anebo komunikuje zvukově. V tichosti spolu strávíme chvíli, abychom umožnily svým energiím se propojit. Poděkuji a vyzvu rostlinu, aby reflektovala ve fotografii, kdo je.

———————————————————————————————————————————

Centrum MANA, z.s.

Vršovické divadlo MANA v budově Husově sboru ve Vršovicích na Moskevské třídě (dříve Palackého) navazuje na bohatou tradici Jiráskova divadla ve Vršovicích, které zde působilo od roku 1931.

Historie divadelního sálu v budově husitského kostela ve Vršovicích se datuje od doby postavení tohoto chrámu v roce 1930. Husův sbor ve Vršovicích projektovaný Karlem Truksou je významným architektonickým dokladem českého konstruktivismu s funkcionalistickými prvky. Budova Husova sboru je pojata formou tzv. individualistické moderny.Na koncepci věže Husova sboru ve Vršovicích se podílel nestor českého kubismu arch.  Pavel Janák. Někdy bývá tato stavba uváděna jako jedna z prvních v Praze, na kterých byla použita technologie předpjatého betonu. I díky tomu byl Husův sbor ve Vršovicích postaven karlínskou firmou Stavitelství Nekvasil v rekordním čase devíti měsíců. Jeho součástí je od počátku i velkoryse koncipovaný prostor divadelního sálu pro maximální počet 294 sedících diváků. Sál kromě dvou galerií a prostoru pro orchestr zahrnoval i poměrně rozsáhlé zázemí pro technický provoz, zkušebny, šatny, maskérny a kanceláře administrativy divadla.