Věra Mašková

Divadelní světoběžnice Věra Mašková se narodila v Rokycanech. Jako malá chtěla být čímkoli, o čem zrovna četla. Od té chvíle, kdy se to naučila, přelouskala několik knih týdně, takže se to dost často měnilo. „Vzpomínám si, že když mi bylo asi osm, pohltili mě Tři mušketýři. Byli jsme s tátou na horách, a já četla pořád, u jídla, v koupelně, když jsem si špatně šněrovala cizí boty, ve frontě u vleku. Táta musel mít velkou trpělivost. Čtení mi zůstalo, lyžovat dodnes neumím.“ Prozrazuje s ironií sobě vlastní Věra Mašková. Zájem o divadlo a literaturu zdědila právě po rodičích, kteří pořádali každoročně dětské divadlo. Divadlo pro ni tak od malička bylo nikoli to, na co se člověk dívá, ale něco, co vytváří. Už ve škole organizovala divadlo ve družině, pak i v sokolovně a bavilo ji komandovat všechny kolem. Což, jak sama potvrzuje, ji zůstalo dodnes. „Herečkou jsem nechtěla být nikdy. Mám dost velkou trému a asi by mně hodně vadilo, kdyby mi pořád někdo říkal, co mám dělat. V dramaturgii se mi podařilo skloubit dvě velké lásky – divadlo a literaturu. Nikdy mě nepřestal fascinovat ten zázrak, kdy je slovo učiněno tělem, kdy se z písmenek zrodí jevištní obraz, který byl původně jen v mé mysli.“ Prozradila na sebe Věra Mašková, od září 2018 umělecká supervize Vršovického divadla MANA v Moskevské ulici v pražských Vršovicích, kde to podle ní nezaměnitelně voní divadelní patinou a šarmem první republiky.

Jako dramaturgyně se uplatňuje na scénách napříč republikou i na Slovensku (např. Státní divadlo Ostrava, Moravské divadlo Olomouc, Středočeské divadlo Kladno, Astorka Bratislava aj.). Posledních dvanáct let byla kmenovou dramaturgyní Městských divadel pražských, kde inscenovala na čtyřicet inscenací. Je autorkou mnoha divadelních adaptací literárních děl (Dickens, Hugo, Fitzgerald, Němcová, Brontëová), píše i původní divadelní hry a literárních texty adaptuje také pro rozhlas.

Žije v Praze, je věřící a ví, že až skončí u divadla, bude psát detektivky a rozmazlovat vnoučata.

David Frýdl

Sympatický husitský farář se narodil v Praze roku 1974. Třebaže pochází z nevěřící rodiny, k víře dospěl pomocí prarodičů a přátel na základní i střední škole. Přihláška na teologii potom byla plynulým vyústěním jeho dosavadního směřování.  Studium teologie, filosofie a pedagogiky absolvoval v letech 1992 – 1997 na Husitské teologické fakultě UK v Praze. „Musím říci, že jsem šel na teologii s jasným úmyslem dělat faráře. Když se nás v prvním ročníku profesor ptal, kdo bude chtít po škole nastoupit na faru, zvedl jsem tehdy ruku jako jediný. Dnes z mého ročníku sloužíme na farách tři,“ dodává oblíbený vršovický duchovní a otec sedmi dětí.

 

Na kněze byl vysvěcen v Církvi československé husitské. Hned v létě r. 1997 se stal pomocným duchovním ve Vysokém nad Jizerou, kde také o dva roky později začal vykonávat práci faráře. V roce 2002 byl ustanoven farářem v Praze 10 – Vršovicích a v tamním Husově sboru působí jako duchovní dodnes. A právě pod jeho vedením se přeměnil na prostředí živého společenství s řadou mimo nedělních aktivit pro různé věkové kategorie.

V r. 2007 dokončil bakalářské studium na Pedagogické fakultě UHK, obor Specializace v pedagogice. Učil na gymnáziích v Praze a v Semilech. V r. 2009 spoluzaložil občanské sdružení Centrum MANA a zároveň se stal tajemníkem a jednatelem Vršovického divadla MANA. Teď zde působí jako provozní a ekonomický ředitel. Věnuje se také publikační činnosti, např. „Reformní náboženské hnutí v počátcích ČSR, Duchovní život v Krkonoších, Církev československá husitská, Zrod Církve československé husitské“ aj.

 

Kdyby si mohl vybrat, vyhovoval by mu život námořníka na zaoceánské lodí: „Půl roku na moři a půl roku doma. Obojí může být přitom prožíváno stejně intenzivně. Škoda že naše církev nemá lodní kaplany. Hned bych se přihlásil do služby. Myslím ale, že by mě doma nepustili,“ prozradil na sebe usměvavý vršovický farář, který nedá dopustit na svou devítičlennou rodinu. S manželkou přivedl na svět čtyři syny: Natanaele Davida, Tobiáše Timoteje, Benjamina Eliaha a Rubena, a tři dcery: Ráchel Judit, Šaron Hanu, Tali Shamu. Ti všichni jsou mu vším, zároveň ho ale drží při zemi: „Mně pomáhá jistá míra nadhledu, humor, nebrat se tak vážně, manželka, která mě drží při zemi když nabírám příliš vysoký kurs a naše děti,“ uzavírá Frýdl a srdečně zve k návštěvě Vršovického divadla MANA.