Josef Topol je součástí mimořádného literárního vzmachu šedesátých let. Jeho tvorba byla osudově spojena s Divadlem Za branou a režisérem Otomarem Krejčou. Vedle přímočaře společensko kritické tvorby autorů jako byl Václav Havel, Pavel Kohout nebo Milan Uhde, se zdá být Josef Topol autorem intimnějším, lyričtějším. Je zcela zřejmé, že rozvíjí odkaz básnického dramatu F. Šrámka či F. Hrubína. Jeho tvorba má však i další dimenzi. Skrze nejintimnější vztahy mapuje bídu společenské situace v jejím dopadu na charakter a duši člověka. Dva milenci, kteří se ocitli na opuštěné koleji, na zastávce, kde možná, kdysi jezdil vlak, ale zda ještě někdy pojede, se neví. V podivném mezičase a meziprostoru zkoumají, co všechno unese jejich láska. Je pořád ještě tou krásnou iluzí, která stojí za to, aby pro ni člověk riskoval život? Aby se pro ni vystavil i nebezpečí? Nebo je jen stereotypem, obrannou aliancí, praktickým východiskem? A snaží se nalézt odpověď na otázku, zda můžeme létat, když zemřely naše sny.